Historie

Když Irsko jednostranně vyhlásilo svou nezávislost, tak ta nebyla bezprostředně uznána, neboť irská strana ani nejevila moc ochoty k jakýmkoli jiným jednáním než těm o samostatnosti. Země se tak ponořila do občanské války o nezávislost. Ta trvala až do příměří roku 1921 a během ní bylo Irsko právně rozděleno na Jižní a Severní.

Severní Irsko se začalo politicky odlišovat vůči zbytku ostrova v průběhu 19. století. Zatímco většina Irů chtěla větší či menší nezávislost na Velké Británii, existoval i menšinový proud, který naopak na setrvání unie s Velkou Británií trval. Nejsilnější pozice pak unionisté drželi právě na severovýchodě ostrova, v provincii Ulster, s centrem ve městě Belfast.

Ke konci 18. století se situace na politické scéně začala poněkud obracet a uvolňovat. Další pokus o rebelii ale vyvolalo vydání Aktu Unie, který k počátku roku 1801 vyhlašoval nové sjednocené království Velké Británie a Irska. V situaci sílícího národního uvědomění Irů se roku 1829 podařilo politickým snahám pod vedením Daniela O’Conella, známého jako Osvoboditel, prosadit vydání zákona rušícího právní akta namířená proti katolíkům.

Jako mnohem významnější pro dějiny Irska se ukázal průnik Normanů, když si v roce 1171 anglický král Jindřich II. podrobil několik malých irských království a dal je ve správu svému synovi, pozdějšímu králi Janu Bezzemkovi, skrz kterého přešly irské državy do moci panovníka. Angličanům se do první poloviny 13. století podařilo obsadit rozsáhlá území, jen aby je pak později začali ve prospěch původních obyvatel zase ztrácet.

Ostrovní země Irska nikdy nebyly zrovna poklidnou krajinou, ale její dějiny provázely menší či větší bouře, které si často s jeho obyvateli doslova pohrávaly. Pokud mluvíme o Severním Irsku, pak až v podstatě do první poloviny 20. století míníme vlastně historii celého Irska, neboť severní hrabství později tvořící Severní Irsko nebyla v dávné historii nějak osamostatněna od dění na celém ostrově.